Isherwood's writing portal

Brněnské zápisky II. - Z deníčku nočního běžce

2011-05-01T00:13:00.001+02:00

Zapalovač škrtl až napopáté. Brát to jako znamení? Ne, nejsem pověrčivý, tak to prostě nebudu řešit. Konec Marllborky se uspokojivě rozžal a já vyfouknul kouř. Rozhlédnul jsem se po hloučku ostatních zaměstnanců obchodního centra, kteří si čekání na autobus krátili stejně jako já. Člověk je nezná jménem, jen si mírně kývneme na znamení našeho těžkého údělu. Údělu vyvrhelů, pro něž se po celodenním obletování penězutrácivých zákazníků, stala večerní cigareta sžíravým potěšením, kde s odletujícím dýmem jakoby odlétaly i všechny starosti dne, které je třeba hodit za hlavu.
Dneska k vám patřím naposledy, definitivně. Od příště už budu stát u druhé skupinky, blíže ke kukani, která se honosí velkou nálepkou „Kouření zakázáno!“. Budu se chlácholit tím, že si aspoň v autobuse urvu lepší místo, i když je fakt, že možná budu smutně pokukovat po těch, kteří i nadále procházejí cestu poctivé kouřové sebedestrukce. No, ale budu myslet na něco jiného, budu se těšit na to, že pudu běhat. Ano, na to, že všechno opadne v momentě, kdy si nazuju běžecké boty a vyběhnu do potemnělých uliček.
Myslím na boty, které si zatím lebedí v batohu na zádech. Myslím na to, jaký vítr udělaly v peněžence. Vrtalo mi to v hlavě už několik dní. Občasné pokusy běhat většinou skončily tak, že vyběhnutí na betonové chodníky si vyžádalo nemilosrdnou daň, kdy se druhý den ráno ozvaly kotníky, pro něž nebylo zrovna nejpříjemnější, když jim byly tvrdé nárazy dopřávány skrze obyčejné prošlapané sálovky. Nakonec vyhrála svědomitost a u mnohých amatérských sportovců profláknutá věta: „Tak když už jsem do toho nalil takové prachy, tak aspoň budu makat pravidelně“, přičemž jim doma ve sklepě stojí drahá posilovna, kolečkové brusle sbírají prach přes léto společně s těmi zimními, a kolo je nuceným dopravním prostředkem pro rychlejší cestu do hospody. Myslím na slečnu (mladou paní?), která se mě v obchodě se sportovními pomůckami chopila s překvapivou ochotou (nuž, má své výhody jít nakupovat ve firemním úboru) a už mě vleče k regálům s mnou požadovaným zbožím. Spustí přednášku o kvalitách a nekvalitách, která je nabita k prasknutí neprůstřelnými argumenty, pod nimiž se moje přesvědčení „…maximálně za litr!“ pomalu ale jistě hroutí. Po odzkoušení několika kousků, v nichž se noha cítí jak v bavlnce, jí naznačím, že existuje i něco, jako finanční limit. Zřejmě sezná, že kšefty nejdou asi v žádném obchodě, tudíž moje výplata nedosahuje závratných výšin. Nakonec uhráváme kompromis. Jedenapůl Františka Palackého a ať myslím na to, že původně stály tři. Hlavou mi proběhne, že jestli se tam slevy vyrábějí podobně jako u nás, možná taky stály ani ne to, co platím teď. Statečně si ale opakuju, že vlastně utratím to, co jsem ušetřil na svázání bakalářské práce.
Způsobně típnu špačka do popelníku na stěně nákupního domu a vydávám se do autobusu. Sedám si a začíná se ozývat celodenní stání na prodejním place. Moje odhodlání jít tu zářivě bílou novotu zkolaudovat ještě teďka večer, začíná dostávat vážné trhliny. Nakonec se zařeknu, že prostě ne. Že se k tomu musím postavit jako malé děcko, které dostane na Vánoce sáně a ještě ten večer je musí vyzkoušet minimálně na schodech domu. Druhá krize v odhodlání přichází po příchodu na byt. Uvědomuju si, že lednička skýtá nějakou dobrotu a najednou mám hlad. Ne! Rezolutně přehodím outfit, nasadím ty zázraky ještě v pokoji na koberci a dám si krátkou rozcvičku. Jde se na to. Kossy v uších, Hadouken! dodává potřebnou rytmiku. Suverénně seběhnu schody a vyrážím.
Rozhodnu se pro klasickou trasu, na níž jsem si likvidoval nohy ve starých botách. Běží se mi lehce. Vlastně až překvapivě lehce. Nikde nic netlačí, neškrábe, žádné tvrdé dopady. No sakra, za ty prachy, ještě aby ne. Sbíhám na chodník, který vede do mírného stoupání. V dálce před sebou spatřím dvě holčiny, které se rozhodly pro stejnou večerní pakárnu jako já. Začínám litovat, že jsem si nedal brýle, takhle mám z těch elegantních křivek v upnutém sportovním úboru, navíc v balení 1+1 zdarma, sotva třetinový zážitek. Mírně zrychlím, aby si nezačaly myslet, že je pronásleduje večerní úchyl. A taky se chci soustředit na běh. Když je míjím, poprvé mě píchne v boku. Vlastně jen tak mírně, ale pociťuju to. Ve sluchátkách to slušivě duní a burcuje k dalšímu výkonu. Někde v koutku hlavy se mi vybavují dobré rady kamarádů, kteří s tím mají letité zkušenosti, ale vyhrává spolehnutí se nové boty. Ještě kapku zrychlím a tentokrát píchne pořádně. Zasyčím a ztratím rytmus dechu. Do prdele! Zastavit? Když za mnou běží ty dvě kočeny? Nikdy! Běžím dál, jen trochu zvolním. Vlastně docela dost, protože stálé elegantní tempo těch dvou mě pomalu předbíhá. Co teď? Začít si s nima hrát na honěnou? Diplomaticky to zahnout do nejbližší uličky? Sakra, po následujících 1,5 km je to samé křovisko bez možnosti úniku. Otočit to a běžet zpět? Jedna z nich se otáčí a já dostávám nový impuls. Taková kapitulace nikdy! Zase nasazuju tempo, srovnávám dech a držím si rytmus. Zase mě píchlo v boku. Přemýšlím, kdy jsem naposledy jedl, aby se náhodou nezačal ozývat i žaludek. Ten naštěstí ne. Místo toho začne ve smrtelné agónii z hloubi plic skučet Marllborka. Dech začíná pálit. Sakra, notak, chlape, tohle nevzdáš. Držím tempo. Nebo alespoň si to můj špatně prokrvený mozek myslí, i když někde v koutku hlodá myšlenka, že slečny se vzdalují a jejich tempo je rozhodně konstantnější než to moje. Přechod na druhou stranu silnice. Ano! Diplomatická zkratka pro cestu domů. Elegantně točím směrem do U. Ohlédnu se za těma dvěma a vidím, že jejich cesta pokračuje dále. Super, nebudu za blba. Asi 5 minut jdu. Vydýchávám a masíruju si bok. Zkusím si dát rychlejší tempo. Přecházím do běhu a vypadá to slibně. Tentokrát to jde z mírného kopečka a já zase neuváženě zrychlím. Plíce lehce skučí, ale nakonec píchne v boku. Pořádně. Zastavuju se a přes úklon a podřepnutí nakonec zaklekávám na chodníku. Plivu kyselé sliny a nadávám výrazivem, které nepatří do slovníku slušných mladých gentlemanů. Mám na uších sluchátka a ani si neuvědomuju, že nadávám nahlas. Asi hodně. Někdo mě obchází. Ne, obíhá. Zastavilo se mi srdce a já se chci propadnout, vrátit čas, cokoliv, jen neprožívat tohle. Holky se otáčejí s tázavým pohledem a dokonce, snad poprvé, zpomalují. V suverénním gestu, které ze sebe v posledním záchvěvu smrtelné agónie vyrazilo zbídačené ego, zvednu ruku se zvednutou dlaní. Na tváři výraz, který si nepřipouští porážku. „V pohodě“, vyletí mi z pusy společně se slinami. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby tohle teatrální gesto dostalo epičtější rozměr a vyletěla z tama i krev. Že mi to ty dvě neuvěří, mi bylo jasné i bez toho jejich starostlivého výrazu. Zvedám se. Ego prohrává a přiznávám kapitulaci: „Já jsem takový debil!“ Ty dvě vyprsknou smíchy. „Poprvé?“, ptá se jedna z nich. „Spíš po delší pauze. To je dobrý holky, já už to nějak dám.“ „Ok, tak se měj.“ Stojím na chodníku, čumím jak mizí v dálce a přeju si být na druhém konci světa. Ne, vlastně by mi stačilo nestát tady jak pako. Podívám se na nohy. Mám chuť s tím seknout, ale vědomí vložené investice vztyčuje velmi varovný vykřičník.
Domů se vracím krokem. Nohy nebolí, ale všechno ostatní ano. Čím dál víc si říkám, že tohle byl nápad z ranku těch opravdu na palici. Ale zítra se jde zase. A další dny taky. Ta počáteční tortura se musí překonat. Běhu zdar.
PS: Tohle možná bolí, ale co teprve chystaná návštěva kurzů Krav Maga a Kapap, na které se chystám o prázdninách?

Poslední reportáž: Epilog

2011-03-20T13:57:00.002+01:00

Tahle 'povídka' snad ani původně vzniknout neměla. Je to původně vyhozený závěr Poslední reportáže. Jenže nějak mi zůstaly viset v hlavě některé momenty. Je to zvláštní pocit, když ve vás leží nějaký nápad a buď ho dostane z hlavy ven kreativní cestou, nebo vás on vevnitř ubije. A protože chci mít svatý klid a konečně dopsat bakalářskou práci, za dvouhodinou cestu vlakem jsem celý koncept vzal a trochu rozepsal. Asi tuším, co mi budete vyčítat, co mi doslova budete mlátit o hlavu, ale musel jsem. Vždyť díky tomu, že se do mě někdo solidně opře, mě to pak nutí psát dál. :)

DOWNLOAD

Jak jsem se pokusil pochopit ženskou logiku

2011-03-03T23:58:00.001+01:00

…aneb psáno pod vlivem piva a klasické irské whisky.

Nejsem anti-feminista a žen jako takových si vážím, možná někdy až moc. Počínaje mojí drahou maminkou, přes všechny své (ex)přítelkyně, kamarádky, spolužačky i kolegyně v práci. Občas jsem se však přistihnul, že myšlenkové pochody mé a jejich se rozcházejí na neurčitém rozcestí, nenapadlo mě proto nic lepšího, než se nad tím zamyslet a pokusit se rozplést ten zapeklitý problém, který trápí většinu mužů při skupinových terapiích nad pivním půllitrem, či osamělých večerech u počítačových her a on-line pornografického materiálu.
K takovému zamyšlení člověk dojde docela snadno. Zklamání? Vztek? Zoufalost? Internetové blogy jsou zajisté plné myšlenek zlomených mužských srdcí, která nedokázaly ustát tíhu ženského podpatku, který se jim zabodl až do podlahy pod nimi, zatímco oni i nadále bezmocně sledovali, jak ona dotyčná ještě radostně pootočí, aby to bolelo ještě víc. Vždyť díky podobné situaci nám vzniknul i Facebook (máme-li věřit Fincherovu filmovému majstrštyku). Jenže ono se to všechno dobře čte i sleduje do té doby, dokud se to nedotkne zrovna vás. Dokud právě na vás se ona dotyčná nepodívá a s chladným výrazem vám oznámí, že je konec, že si našla jiného, že už ji nudíte, nestačíte jí, či cokoliv jiného. Anebo, to jsou ty výživnější případy, kdy pak máte chuť zažalovat Marka Zuckerberga za újmu na duševním zdraví, vám to suše vypíše skrze internetový komunikátor.
Začalo to vlastně docela nevinně. Pokud si to ve své chlapské samolibosti jsem vůbec ochoten připustit, prvotní zloun jsem já sám. Slovíčko „konec“ z mé strany znělo docela rezolutně, přičemž je mi jasné, že dotyčná mě nenávidí až na věky věků… tentokráte bez ‚Amen‘.
Mám dvě… kamarádky (ony se v tom beztak poznají, ale přeci jenom, až takovou autorskou licenci na osobní jména, data a skutečnosti nevlastním), ke kterým mám zajisté vřelý vztah. Vždycky mě však nepřestával udivovat jejich prazvláštní vztah k mužskému pokolení. Jedna si ke mně pravidelně chodila vyplakávat své zoufalství ze vztahu, který z celkových osmi už asi třetím rokem nefungoval, přičemž moje dobře míněné rady, udílené bez jakékoliv vyšší ambice uzmout si ji pro sebe (nedej bůh, až takový gerontofil nejsem ;-)), které povětšinou pracovaly na bázi: ‚Tak už se na něj proboha vyser, vždyť jsi krásná ženská, která do týdne klofne nového!‘, se stále nějak míjely účinkem. Až, ejhle jednoho dne, přišla s tím, že je konec a na světě je nový objev. Následné gratulace, uznalé pokývání hlavou, že se ona dotyčná konečně rozkývala k činu, poněkud ochably v momentě, kdy se mi onen nový vyvolený zjevil před očima. Vizuální kopie předešlého, mírně tupoučký výraz smutného psa, u kterého čekáte, kdy mu ženská hodí kostičku a on pro ni nadšeně poběží na kraj světa. Což se následně událo. Ne, že by mu tu kostičku hodila doopravdy, ale jak se říká ‚něco na ten způsob‘. V ten moment jsem zauvažoval – to jsme fakt tak hluboko klesli?
Inu, nový objev měl trvání cca 3 měsíce. Pak následovalo další plakání na rameno, že to byla chyba… bla, bla, bla. Člověka v tu chvíli napadne hříšná myšlenka ji utěšit ještě jinak, krom obligátního objemní a šeptání do ouška „Ale to bude dobré… neboj.“, ale zavrhne to, neb se chce chovat jako džetleman. Když se konečně zdá všechno v normálu, vy se dotyčné mezi řečí po měsíci optáte, zda-li by se jí nechtělo vyrazit na jeden orosený mok. Ona se na vás laskavě usměje a suše prohlásí: „Víš, já jedu na hory…“. Na vaše překvapené „s kým?“ z ní vypadne, že s mistrem XY. Brada vám flákne o zem, oči se zakutálejí do nejbližší škarpy a vy nevěřícně odtušíte: „S ním?“. A vychrlí se na vás dlouhosáhlý monolog o tom, že to byla chyba s tím, že to minule byla chyba, a že se pokusí tomu ještě dát znovu šanci a bla bla bla bla bla bla… V tu chvíli nevíte, zda-li litovat ji, toho nebohého psíka, či sám sebe, že jste ji utěšovali takovými ‚proti-chlapskými‘ řečmi. Pak si naliskáte a zařeknete se, že už nikdy více.
Pak ale nastane případ druhý. Zatímco vy si odbyte bouřlivý odchod od své ještě donedávna milované, která se na vás nemilosrdně podepíše svojí žádostivostí společného času, plánovaní budoucnosti a přehnanou snahou vás při každé příležitosti kontrolovat, zatímco na oplátku se vám dostává tradičních reakcí ‚No tak jsem se neozvala, no a co?‘, či mezi námi kultovního ‚Co by se dělo? Nic se neděje!!!‘. Ve vší tichosti taky proběhne jedna separace na straně vaší kamarádky, která málem zapomněla na to, že je vaše kamarádka.
Pak se vám zčistajasna objeví v životě, toužíc po vaší přítomnosti a samozřejmě ramenu, kde by mohla uložit svoji uplakanou hlavu. Jste gentleman, tak ji vezmete na panáka, kterých je povícero a ne jedenkrát. Jste gentleman, kurva ne? Tak si ji jednoho dne uložíte do postele s tím, že se jí od vás z bytu už vážně nechce. Jste gentleman, tak ji lehce obejmete, a zatímco ona se k vám spokojeně tulí, vy přemýšlíte, kdy naposledy jste cítili takové pokušení, kterému chcete odolat. Jste gentleman, tak ji ráno uděláte snídani, kamarádsky vyprovodíte, a pak otevřete první porno stránku, kterou vám historie prohlížeče nabídne, protože jste na pokraji kolapsu libida.
Chcete to pustit z hlavy, ale než se nadějete, už se romanticky procházíte po okolí, ležíte v její posteli, zase myslíte na gentlemanské zásady, ráno chladíte hříšné myšlenky horkou kávou a říkáte si, že jste si toho ‚single’ stavu ani moc neužili a směřujte do míst, kde jste původně nechtěli, ale překvapivě se vám to líbí, neb kamarádka je to hezká, sympatická a vlastně… proč ne, říkáte si.
Pak chcete zkusit převzít otěže, přičemž neberete na mysl větu o tom, že „tohle by možná nemělo překročit hranice přátelství…“, plánujete další společný čas, myslíte na to, že když se nechala políbit, ani se nebránila, vlastně vám to pak oplatila, a pak na vás začnou vyskakovat písmenka, která jste vidět nechtěli. Na obyčejnou otázku, jak se má, vám suše konstatuje, že má nového chlapa. Vy, v dobré náladě, kterou ve vás předtím probudilo pivko, se rozhodnete brnkat na humornou strunu, aby vám po pěti minutách sepnul i poslední závit a vy jste položili kardinální otázku: „Teďka bez prdele, ty sis našla chlapa?“. Zatímco vám v okýnku vyskakují vysvětlující řeči naokolo, pomalu dopajdáte k ledničce, vytahujete flašku whisky, nalijete si jednu a kopnete ji do sebe bez jakékoliv irské distingovanosti, přičemž je vám naprosto jedno, že byste k ní bez ledu jinak ani nepřičichli.
Vracíte se k počítači, v ruce vrchovatou sklenku, ze které usrkáváte důstojněji než na anglický lord, a čtete dál… v tu chvíli si připadáte jak děvka, které zapomněli zaplatit. Jak překlenovací most, přičemž se bijete do hlavy a říkáte si, že kdyby ten dotyčný o vás věděl, vysmál by se vám za „gentlemanskou zdrženlivost“ do ksichtu.
Vylejte do sebe zbytek flašky, berete do ruky telefon a zoufale se vyžvaníte své nejdražší dlouholeté kamarádce, která je tady právě pro tyhle případy. Pak se nad sebou zamyslíte a napadne vás jediné: „Tohle není za trest, tohle je za odměnu.“ Jen ji v tom musíte najít. Za vzor si opět dáte Hanka Moodyho z Californication, zapálíte si cigáro a pustíte si Klub rváčů. Pak už jenom čekáte, až se v tomhle poznají všechny, kterých se to týká, a napadne vás, zda-li byste si neměli nechat dát zmrazit sperma. Hrozba, že by jste jej nemuseli při těle nosit věčně, najednou zvýšila svoji aktuálnost.

A kde je ono slibované zamyšlení nad ženskou logikou? Ale notak, pánové. Jen to zkuste. Pokud vám po pěti minutách usilovného přemýšlení nepraskne hlava sama od sebe, raději toho v zájmu vlastního zdraví nechte. Zkoušet to budeme dál, ale nikdy na to nepřijdeme. I když je fakt, že svým způsobem nás to baví.

Modrá planeta na misce vah

2011-01-24T22:53:00.004+01:00

Vždycky mě to téma zajímalo, ale nikdy jsem si nenašel důvod, proč si o tom zjistit víc, až se našel v podobě školní práce. Myslet zeleně je teď v kurzu, tak jsem si přečetl dva zásadní manifesty znesvářených stran a vznikla z toho seminárka do předmětu Současné etické problémy. Nakonec mi to nedalo, abych to nehodil i sem. Aby jste si neřekli, že když nepíšu povídky, tak nepíšu nic. :)

Úvod
Ekologie. Téma, které v současné době hýbe světem v nejglobálnějším měřítku. Je tématem diskuzí odborných, laických a také politických. Těžko čerpat pro takové téma z monografií, jimž člověk nezainteresovaný v celém problému hlouběji nerozumí. Odpověď na otázku, o koho se tedy opřít, se nakonec logicky nabídla sama. Protože ekologie je hlavní náplní mnoha politiků, vybral jsem si nakonec právě je. Jako první jsem sáhnul po knize Země na misce vah, kterou napsal Al Gore. Ten sám sebe svého času vtipně popsal ve svém filmovém dokumentu Nepříjemná pravda jako „bývalého budoucího prezidenta USA“. Druhou publikací se pak stala Modrá, nikoliv zelená planeta. Tato nevelká knížka je dílem současného českého prezidenta Václava Klause. Je to právě on, kdo je z politiků, jejichž hlas je slyšet i za hranicemi vlastního státu, nejhlasitějším odpůrcem celého environmentalismu, jak celý tento problém pojmenovává on sám.
Z pohledu prostého laika se na téma ekologie lze dívat pouze ze dvou pohledů. To, co kolem sebe vidíme na vlastní oči, jsou zajisté problémy lokálního charakteru, pokud samozřejmě existují. Těžko si třeba nepovšimnout, že z potoku před vaším domem zmizeli raci, které jste ještě coby malé dítě chytali do kbelíků. Teprve ale až časem si uvědomíte, že to zřejmě bude tím, že už v útlém věku vás maminka důrazně varovala, abyste vodu z potoka rozhodně nepili, přičemž si uvědomíte, že nakonec přestala být dobrá i pro raky samotné. Dneska při pohledu ze břehu vás napadne, že než sejít po kamenných schůdcích pro vodu, abyste zalili mamince pečlivě upravený záhon pod okny domu, raději tu vodu pracně vytaháte ze studny, jelikož ten potok už dávno není tím potokem, jaký si jej pamatujete před patnácti lety.
Druhým pohledem může být pohled globální, který je nám interpretován skrze média. Předmětem práce rozhodně nemá být polemika na téma, jak moc umí média informovat objektivně, každopádně lze jisté pochyby mít. Dnes a denně jsme proto ze strany televize, novin, internetu a vůbec všech kanálů, jimiž k nám informace proudí, nabádáni k tomu, abychom se chovali více „zeleně“. Co nás ale k tomu vede? Kde se najednou vzala ta posedlost zachránit planetu Zemi před námi samotnými a proč právě teď? A má vůbec cenu se o něco takového snažit?

Problém a jeho následky
Vymezit problém globálního oteplování není snadné. Kniha Ala Gorea byla napsána před necelými dvaceti lety, přičemž za tu dobu se vnímání tohoto problému poněkud změnilo. Ponejvíce zřejmě v tom, že už se nehovoří o globálním oteplování jako takovém, nýbrž o globálních klimatických změnách. Avšak informace, které poskytuje, jsou neocenitelné.
Za čtyři a půl miliardy let, na které se odhaduje stáří Země, vystřídala nesčetné množství výkyvů klimatu, přičemž mnohdy se jednalo o podmínky nevyhovující k životu. Žádný z nich se ale netýkal lidského bytí. Když vědci zjišťovali svým průzkumem v ledovcových vrstvách, které dokonale ukládají záznamy o aktuálním stavu podnebí na Zemi, jak v jednotlivých etapách vývoje civilizace vypadalo naše podnebí, došli k závěru, které pro některé nebyl až tak překvapivý. Mnohé významné události z naší historie byly důsledkem klimatických změn. „Proslulý výbuch Etny na Sicílii v roce 42 př. n. l. byl zaznamenán římskými básníky, ale teprve nedávno jej historikové studující nově přeložené texty dali do souvislosti s katastrofickými klimatickými změnami, které postihly Čínu. Pan Ku popisuje, že slunce bylo ‚nevýrazné a zastřené‘; ceny obilí se v důsledku neúrody zvýšily o více než tisíc procent. Zmiňuje se o císařském výnosu, vydaném toho léta, v němž se praví: ‚Všichni pracují do úmoru, ale orba a plení jim nepřináší výsledek. Zmírají hlady a není možno je zachránit‘“ (1) Druhým příkladem o ovlivnění našeho chování klimatem přináší Al Gore zde: „Za poslední doby ledové, asi před 20 000 lety, kdy se obrovské spousty mořské vody proměnily v led, byla hladina moře asi o sto metrů níže, než dnes. Rozsáhlé oblasti těch částí mořského dna, takzvaný kontinentální šelf, byly v té době pevninou, a mělké oceánské průlivy jako Beringova úžina nebo Carpentarský záliv se staly pevninskými mosty. Po nichž přeházeli lidé, které dnes známe jako praobyvatele Austrálie, právě tak jako asijští nomádi, dnes nazývaní domorodými Američany či Indiány. Když ledovce asi před 10 000 lety ustoupily, hladina moře se opět zvýšila a Australany i Indiány odřízla od kontinentů, z nichž původně přišli. V téže době stouply teploty a podnebí naší planety se ustálilo přibližně v dnešní podobě." (2) Tyto dva příklady nám mají připomenout základní myšlenku všech, kteří se zabývají globálním oteplováním. Klimatické změny budou mít za následek jediné – svět, jak jej známe, ve kterém žijeme, se bude muset změnit. Pokud opravdu dojde k naplnění těch nejkatastrofičtějších scénářů, bude vývoj světa usměrněn ne rozhodnutím státníků, ale přírodní silou. Pokud například dojde k roztátí ledovců a hladina moří se zvedne o předpokládaných šest metrů, přímořské oblasti, kde žije podstatná část světové populace, budou muset chtě nechtě svá obydlí opustit. Jejich jediná cesta povede, logicky, do vnitrozemí. Jak však bude tato migrace probíhat? Z historických pramenů víme, že svět už několikrát stál před podobným problémem – obrovská masa obyvatel se během relativně krátké doby zvedla ze své původní oblasti a vydala se osídlit jinou oblast. Jenomže tyto události se neodehrály za stavu, kdy po světě chodilo asi 7,5 miliardy lidí. Těžko si představit situaci, kdy se zhruba třetina těchto lidí bude muset chtě nechtě přemístit do jiných oblastí. V globálním měřítku víme, které oblasti Země jsou obydleny a kým a které případně obydlené nejsou, přičemž mnohé z nich ani obydlit nelze, jako třeba pouště, či zamrzlé sibiřské oblasti. V takové situaci může dojít k jedinému možnému scénáři – válce o území. Vnitrozemské státy si budou sveřepě bránit své teritorium, zatímco nově příchozí si budou nárokovat území, které jim příroda vzala. Nejsme vlastníky křišťálové koule, tudíž do budoucna vidět nemůžeme. Ale pokud budeme předpokládat, že až k této situaci dojde, lidé budou svým uvažováním na stejné úrovni jako dnes. Těžko můžeme předpokládat, že emigranty přijmou s otevřenou náručí. V době, kdy je svět sice kosmopolitním místem, které se snaží o harmonické soužití různých etnických, národnostních a náboženských skupin na jednom místě, můžeme i nadále spíše vidět, že většinou nedochází k žádnému konsensu, který by tuto harmonii dovoloval.
Předpoklad, že k takovému konsenzu dojde, sice můžeme předpokládat, ale těžko můžeme na tuto situaci spoléhat. Stejně tak jako nemůžeme plně spoléhat na to, že k takové nedozírné katastrofě dojde.

Zelené náboženství
„…chci vyjádřit svůj souhlas s názorem liberálů klasického typu, onoho snad již k vymření odsouzeného lidského druhu, k této problematice. Mají pravdu v tom, že největším zdrojem ohrožení svobody, demokracie, tržní ekonomiky a prosperity na konci dvacátého století a na počátku dvacátého prvního století přestal být socialismus (a 17 let po sametových revolucích už vůbec ne jeho extrémní verze, kterou jsme na vlastní kůži poznali jako komunismus), ale že se jím stala ambiciózní, velmi arogantní ideologie politického hnutí, které – původně skromně a snad i s dobrými úmysly – začínalo s tématem ochrany životního prostředí, ale které se postupně přeměnilo na s přírodou téměř nesouvisející environmentalismus.“ (3) Podle Václava Klause nemá environmentalismus nic společného ani s ochranou přírody, ani se společenskými vědami, k nimž se chce řadit. Lidé, kteří tuto ideologii šíří, totiž odmítají vidět člověka jako dalšího z řady exogenních faktorů, které na vývoj zemského klimatu působí. Člověk je totiž tak nějak mimo centrum tohoto uvažování, i když by správně měl být. Člověk, nabitý intelektem a znalostmi, dokáže okolní přírodu měnit k obrazu svému, přičemž pozapomíná na to, že krajina, kterou neustále přetváří, je jím přetvářena již tisíce let. Environmentalisté tudíž nechrání původní přírodu, protože nic takového vlastně neexistuje, ale víceméně chtějí chránit přírodu, která je výsledkem našeho zkulturňování. Jenomže chtějí ji chránit jak? Těžko můžeme předpokládat, že nastane „stop-stav“ přírody v takové podobě, v jaké ji vidíme teď. Znamenalo by to totiž, že by muselo ustat všechno dění na Zemi. Komíny podniků by musely přestat vypouštět škodlivé zplodiny a oxid uhličitý do ovzduší, automobily taktéž, přestalo by kácení lesů, museli bychom opustit zemědělství v podobě, v jaké jej využíváme teď. Život (minimálně člověka) by ustal, až by zanikl úplně. Tato extrémní vize samozřejmě nemůže být myšlena vážně ani samotnými ekologickými aktivisty. Bohužel je však myšlena vážně celá série opatření, která má globálnímu oteplování zabránit.
Jedním z nejvíce kritizovaných kroků na toto téma je přijetí tzv. Kjótského protokolu, který byl sepsán pod hlavičkou OSN v roce 1997. V něm se státy zavázaly ke snížení emisních plynů, převážně oxidu uhličitého o výrazný procentní podíl. V této době se také rozjíždí obchod s tzv. emisními povolenkami. Což je samo o sobě nesmysl. Bohaté státy, které vyprodukují nadlimitní množství emisních plynů, mají možnost si od států, které jsou hluboko pod limitem, odkoupit jejich procentní podíl, čímž vlastně dorovnají svůj vlastní deficit. Aplikace principu tržní ekonomiky na téma globálních změn klimatu mi přijde jako nejvíce pokrytecké řešení celé situace, které navíc odporuje samotným principům klimatickým změn. Vždyť pokud bude jeden stát chrlit nadměrné množství zplodin, které následně vykoupí z druhého konce světa, těžko dojde k neovlivnění přírody (a nemusí jít nutně jen o globální klima) právě na jeho území.
Toto a další opatření mají formu jakéhosi centrálního plánování, které je uskutečňováno na principu tzv. „preventivní opatrnosti“. V zájmu teoretické globální přírodní katastrofy sami sebe chceme regulovat v principu socialismu. „Přístup environmentalistů k přírodě je obdobou marxistického přístupu k ekonomickým zákonitostem, protože i oni se snaží svobodnou spontaneitu vývoje světa (a lidstva) nahradit rádoby optimálním, centrálním či – jak je dnes módní říkat – globálním plánováním světového vývoje.“ (4) Jenomže jak dokážeme centrálně naplánovat vývoj světa? A vlastně, kam jej chceme vyvinout? Vlastně neexistuje nic jako ideální stav (možná, pokud by po Zemi nechodil člověk), tudíž zůstává otázka, co vlastně máme chránit. Formou restrikcí a opatření se budeme snažit nákladně eliminovat naše působení na přírodu, přičemž se budeme snažit udržet stejně rychlé tempo dosavadního vývoje.

Globální Marshallův plán
Svoji vizi, jak zachránit planetu Zemi, pojmenoval Al Gore podle legendárního plánu amerického generála George Marshalla. Tehdy, po skončení druhé světové války, se USA rozhodly formou finanční injekce podpořit zdecimovanou Evropu a uchránit ji tak před vlivem Sovětského svazu. Nová vize „Globálního Marshallova plánu“ si klade za cíl jediné, zachránit planetu Zemi před ničivým vlivem člověka. V prvé řadě by měl zahrnout kompletně všechny státy, nikoliv jen ty nejbohatší a nejvyspělejší. Oblast Latinské Ameriky a větší části Afriky nesmějí zůstat mimo hru. V této oblasti však leží jedny z nejchudších zemí, které obrovské dluhy vůči bohatým státům splácí tak, že maximálně neekologickým způsobem drancují své přírodní bohatství a následně je prodávají. Goreův návrh v tomto případě zní odpustit dluhy, výměnou za ekologičtější hospodaření.
Zvláštní pozornost zaslouží jeho návrh na stabilizaci světové populace. Ve své podstatě je to však jednoduché. Jedná se hlavně o rozšíření povědomí o antikoncepci mezi země třetího světa, jelikož právě zde je největší populační exploze. Zde se musí zamyslet i církevní hodnostáři, zda-li je lepší, aby byla možnost rodičů si dítě naplánovat, než-li je pak nechat zemřít hladem, protože není dost jídla pro všechny.
Vše by mělo probíhat pod zvláštním dohledem USA. Ty totiž po druhé světové válce zaujaly výsadní postavení v rozhodování o chodu světa a jejich demokratické principy by měly být vzorem pro ostatní. Zároveň by měly být jakýmsi morálním příkladem pro ostatní.

Závěr
Je těžkým rozhodováním, pro co se vlastně rozhodnout. Zda-li pro cestu „zelenou“, kdy se budeme snažit aktivně změnit situaci Země, anebo cestu trhu, který problémy vyřeší za nás. Oba autoři, neochvějně věřící ve svoji pravdu, tak trochu stojí na jedné z misek vah, přičemž je na obyčejném laikovi, ke kterému z nich si přistoupí.
Ze samotného díla Ala Gorea na mě, spíše než spousta alarmujících informací o množství CO2 v atmosféře, tisícovkách hektarů vykácených pralesů, milionů tun nenávratně splavené ornice, zaujala jiná myšlenka. Myšlenka o tom, jakým směrem kráčí naše civilizace. Myšlenka o jejím morálním stavu, kdy jsme, opojeni vlastními znalostmi, technologickými možnostmi a jakousi zvláštní pýchou sami nad sebou, zapomněli na pokoru. Pokoru, která by nás donutila se alespoň na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, zda-li opravdu je naše konání správné. Zda-li opravdu, pokud vydrancujeme veškeré přírodní bohatství ve prospěch povrchního zisku, budeme připraveni na to, že najednou nebude kde brát. Sami sebe jsme vlastně pasovali do rolí jakýchsi polobohů, kteří rozhodují o tom, co bude, jak a kdy. Bohužel je to myšlenka, která nespadá pod ekologii, nýbrž do společenských věd. A nemůžeme ji pasovat jako univerzální měřítko na události globálního charakteru. Paradoxně musíme začít sami od sebe. Uvědomit si, že denně vyrobíme spousty nadbytečných, nepotřebných věcí, které nikdy nevyužijeme ani my, ani nikdo jiný. Že denně skončí na skládkách těžko spočitatelné množství tun odpadů, které nejsou ničím jiným, než výsledkem našeho pohodlného konzumního života. Života, do kterého sice proudí zprávy o tom, jaká se na nás blíží katastrofa, ale my sami si alibisticky říkáme, jak sami od sebe nemůžeme nic změnit, protože to je problém globálního měřítka, který musí vyřešit námi zvolení zákonní zástupci – politici. Jenomže ti, pokud se rozhodnout pro přijetí některých opatření, většinou je nezapomenou opentlit množstvím byrokratického balastu, ve kterém je těžké rozeznat jednotlivé nařízení, zákazy, omezení a doporučení. To samé platí o zprávách uznávaných vědců, které jsou často zveřejněny neúplné, či jakkoliv přepracované. Situace okolo globálních změn klimatu tak nahrává hlavně těm, kteří se živí vytvářením a šířením konspiračních teorií, z nichž většina je sice úsměvná (stačí se chvilku brouzdat internetem), na druhou stranu je ale silně neprůhledná díky závoji politického pletichaření. A pokud opravdu má být planeta zachráněna, co jiného se musí udělat než předložit nezpochybnitelná fakta, která následně dovedou stmelit celý svět k tomu, aby se rozhodl konat. Do té doby opravdu leží Země na misce vah, zda-li jednáme správně. I nadále bychom ji měli vnímat spíše jako modrou, než jako zelenou planetu. I nadále bychom totiž měli chránit přírodu a začít bychom měli u sebe samých.
Zatím bude jednodušší po sobě zhasínat, třídit odpad, jezdit hromadnou dopravou a zvolit si takové zástupce, kteří se k problému postaví realisticky a nikoliv jako k populistickému problému, ať už je z kteréhokoliv extrémního konce názorového spektra.

Citace:
1) Gore Al, Země na misce vah, 1994, str. 57
2) Gore Al, Země na misce vah, 1994, str. 58 -59
3) Klaus Václav, Modrá, nikoliv zelená planeta, 2007, str. 17
4) Klaus Václav, Modrá, nikoliv zelená planeta, 2007, str. 22

Použitá literatura:
GORE, Al. Země na misce vah : Ekologie a lidský duch. Jan Jařab, Milan Gelnar. 1. Praha : Argo, 1994. 372 s. ISBN 80-85794-21-7.
KLAUS, Válav. Modrá, nikoliv zelená planeta : Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?. 1. Praha : Dokořán, 2007. 164 s. ISBN 978-80

Filmy roku 2010

2010-12-28T17:02:00.002+01:00

Rok se s rokem sešel, resp. si vymění šichtu až za pár dní, ale tak nějak nastal čas bilancovat. Někdo sčítá osobní výhry a prohry, někdo nabytá, či ubytá kila, já si každoročně sumíruju, čeho všeho nejlepšího mi bylo dopřáno letos vidět ve filmové produkci.
Paradoxně letos nemám z čeho moc vybírat. Z novinek, které uvedla oficiální kino distribuce letos, jsem viděl pouhopouhých 58 filmů. Vzhledem k tomu, že už jsem zažil roky i se silnějšími čísly, zkusím si dát propříště předsevzetí o tom, že bych tohle mohl zkusit napravit. Každopádně, z toho, co jsem letos viděl, jsem si sestavil žebříček pěti nejlepších filmů roku.

5) Kniha přežití
Všechno zde.

4) A-Team
Týmové akce letos frčely. Ta nejočekávanější, které velel Sylvester Stallone, sice splnila to, co se od ní čekalo, ale v mých očích jednoznačně zabodoval Joe Carnahan, když naservíroval neutuchající přísun hlášek, akce a adrenalinu. Ani po více projekcích mi nevadí ten přepálený závěr a pořád si užívám rovnoměrně rozdělený čas pro jednotlivé borce, kde mě osobně nejvíce baví šílený jihoafrický magor (a doufám, že taky pořádná herecká kometa) Sharlto Copley.

3) Kick-Ass
Nicolas Cage si po letech zahrál v pořádném filmu, kde jeho dvanáctiletá filmová dcera masakruje dealery drog pomocí mačety. Matthew Vaughn se vrátil k tvůrčím kořenům, které v Hollywoodu už několik desítek let nefrčí. Za svoje peníze natočil snímek přesně dle svého, ukázal kousek fandům, a jejich halasnému křiku nemohlo žádné studio odolat, tudíž šel film do kin bez připomínek mocipánů. A navíc to funguje ve všech směrech. Hlavně jako popkulturní hračka o mladých, pro mladé.

2) Počátek
Mám objektivní připomínky, ale tři návštěvy kina, jedna projekce v HD a neustále přemýšlení a osobní přehodnocování vztahu k tomuhle filmu, z něj dělá jeden z nejosobnějších zážitků, které mi kdy kinematografie nabídla.

1) The Social Network
Zprvu to u mě měl najisto vyhrané Christopher Nolan, ale na sklonku roku naservíroval David Fincher snímek hodně primitivní. O tom, jak Mark Zuckerberg založil metlu sociálních vztahů, Facebook. A já dvě hodiny nevěřícně zíral na dokonalou filmařinu a přemýšlel o tom, že v mnoha ohledech Markovi zatraceně rozumím. Asi nikdy nebudu mít tak dokonalý nápad jako on, ani pětadvacet miliard dolarů na kontě, ale v některých velmi osobních momentech si na něj pokaždé vzpomenu. Stejně jako už roky myslím na Tylera Durdena.

Pokud sáhnu hlouběji do historie, můžu jmenovat jeden snímek, který mi unikal dlouho, až na něj došlo letos. A upřímně, zamával se mnou zřejmě nejvíce ze všech. Vyšší princip režiséra Jiřího Krejčíka na mě udeřil stejnou silou, jako gestapák dávající příkaz k vaší popravě za jednu počmáranou fotku. Silná filmařina po všech stránkách, mrazilo mě z toho ještě týden.
V seriálové tvorbě jsem se držel osvědčených tradic. Dexter (pátá sezona byla zvláštní, ale povedená), The Big Bang Theory (komediální stálice) a How I Met Your mother (ze které je pomalu ale jistě komediální stolice). K tomu jsem objevil nenápadně ujetou kravinku, která život na vysoké rozebírá snad nejlíp, jak jsem doposud viděl. Community tepe do všeho. Do stereotypů, do filmů,… prostě do všeho. Aktuálně moje srdcovka, které se letos rozeběhla druhá řada a já doufám v nepokles kvality jako u spousty jiných.
Za selhání roku můžu s klidem označit film Legie. Pokud chcete hodně idiotských film s náboženskou tematikou, nemůžete sáhnout lépe. A v seriálové tvorbě je největším kolapsem The Walking Dead. Po prvním díle, který si kvalitou nezadá ani s nejlepšími zombie filmy historie, následoval neskutečný sešup na dno kvality. Nic užvaněnějšího, hloupějšího a nudnějšího v televizi letos neběželo.

Brněnské zápisky

2010-12-01T20:24:00.004+01:00

Někdy je to třeba. Asi tak jednou do roka. Nasněžilo. Dokonce i v Brně. Je zajímavé a vtipné pozorovat, jak dokáže na lidi 1. prosince zapůsobit to, že se na zem snesou sněhové vločky, romanticky pokryjí všechen nepořádek naokolo, a pak to přeženou, snese se jich o pět centimetrů víc, než jich tam leží v létě, a je konec světa.
Při cestě ze školy zjistíte, že nejede šalina. Když se konečně v dálce nějaká vynoří, zjistíte, že to není ta vaše. Pak konečně přijede další… se stejným číslem. A takhle jich během deseti minut přijede pět. Když se konečně dostane na tu vaši, vecpe se do ní tolik lidí, že někteří nebožáci začnou vypadávat ven oknem. Vzhledem k návalu sněhu nasadí doslova smrtící tempo, které vyhovuje leda tak dvěma kamarádkám, které se neviděli 20 let, a já jejich zážitky slyším z první ruky. Za těch dvacet minut, což jinak trvá cca 5, si vyslechnu opravdu hodně. Snažíte se myslet na něco jiného, takže na Hlavasu provedete výsadek směrem do Tesca. Po zdatném prokličkování mezi ‚odchytávači‘ od O2, T-Mobilu, jedním Svědkem Jehovovým a příslušníkem Hare-Kršny, nakonec dorazíte do chrámu konzumu, který praská ve švech, jako by lidi čekali Soudný den a museli si nabrat zásoby na těch posledních pár dní. Berete košík, podle seznamu to prokličkujete během deseti minut, aniž byste tentokráte neschytali jedinou ránu holí za to, že jste si dovolili u koše s rohlíky předběhnout.
Vrátíte se na Hlavas a zjistíte, že za tu půlhodinu, co jste tam nebyli, narostla kalamita do rozměrů Apokalypsy, ze které dostanete i Janovo vidění. Situace se šalinami stejného čísla se opakuje tentokráte v dvojitém balení, když vás takhle vypeče osmička s dvanáctkou. Mezitím sledujete (a posloucháte) své okolí, přičemž získáte pocit, že naše dny jsou definitivně sečteny. Množí se věty typu „Zase je ta kalamita překvapila!“, „Jak je možné, že to nejede?“ a (fakt!) „Tohle by se za komunistů nestalo!“. Kolem vás projde chlapík, který svému kolegovi vysvětluje, že „ten blb je typický český debil, však má letní gumy, jen se na něj podívej“, ale fakt, že tomu ‚debilovi‘ před pěti vteřinami vlezl doslova pod kola auta a nezúčastněný divák při té scenérii přemýšlel, kde ony letní gumy vzaly tak dokonale krátkou brzdnou dráhu, už pomine. Naštěstí se odnikud vynoří třináctka, kterou vezmou útokem všichni, pro které byly předchozí dvě čísla zbytečná a slavná rovnice ‚N+1‘ opět dostane svému účelu. Co čert nechce, opět stojíte nad dvěma rozpovídanými lidmi. Tihle jsou evidentně učitelky a já se začínám obávat, jestli moje další profesní směřování, kterému věnuju jistou (minimální) dávku úsilí ve škole, je to, po čem opravdu prahnu. Když opět cestovní tempo připomíná spíše vyhlídkovou jízdu po Brně, vzdávám to a skrz zasněžené chodníky to beru po vlastních.
Sotva se za vámi zavřou dveře bytu, shodíte oblečení, ze kterého ještě odpadávají zbytky sněhu, sednete k počítači, kde vás zpravodajské servery zahltí sněhovou hysterií, takže začnete hledat motlitební knížky a polohlasně se zpovídáte ze svých největších hříchů a doufáte, že to vám to projde i bez rozhřešení od kněze. Kliknete na Facebook, kde každý druhý přítel nahazuje Nohavicovu Ladovskou zimu a zvednete oči ke střešnímu oknu, na němž leží všechna sněhová tíha světa, takže propadnete klaustrofobii. Pak vám zazvoní telefon. V něm uslyšíte svoji drahou sestru, abyste zkontrolovali web Českých drah, jak jsou na tom se zpožděními vlaků. Mapka, ve které na vás z každého kraje mohutně bliká vykřičník s poznámkou ‚Sněhová kalamita‘ vás definitivně složí. Lehce přitopíte plynem, otevřete si pivo a doufáte, že vám tahle pohoda vydrží až do konce zimy.

B109n-z

2010-11-16T18:10:00.002+01:00

Tak jsem se po dlouhé době dokopal k tomu, abych nějakou povídku i dokončil. :-)

Download link: ZDE

Jak se (ne)oceňují filmy

2010-06-11T01:18:00.005+02:00

V chladné zimě to lidi táhne do kina, kde mají možnost se rozehřát nějakým, povětšinou hollywoodským, blockbusterem. Jedním z nich měla být i Kniha přežití (The Book of Eli). Příběh o putování osamělého poutníka zničenou krajinou po jaderné válce, jenž nese v batohu knihu nevyčíslitelné hodnoty, a je ochoten pro její ochranu i zabíjet, sliboval hodně. Trailery lákaly velkolepou akčně-výpravnou podívanou, ale jak každé malé dítko ví, trailery většinou kecají. Pak přišly první ohlasy a mé nadšení začalo slábnout.

Přiznávám, že nejsem fanda vydělování filmů na pod/přeceňované, ale někdy se najde výjimka, která zaujme natolik, že kroutím hlavou nad většinovým vkusem, a uvažuju nad tím, zda-li pořekadlo o tom, že „hlas lidu, hlas Boží…“ má opodstatněný základ. Každopádně, nenechávám se zlákat velkolepým zatracováním i do nebes vynášením, a milerád si na film udělám vlastní názor po návštěvě kina. Jenže zde byl onen ‚hlas lidu‘ na CSFD.cz tak nesmlouvavý, že jsem podlehl většinovému dojmu o řádné tuposti filmu a návštěvu kina vypustil s tím, že si počkám na DVD a pohodlí domoviny bez obtěžování se návštěvy velkého plátna. Pak mi ale ťuká v poště zpráva od jednoho uživatele, že to mám okamžitě „prubnout“ a přesvědčit se o kvalitách jednoho „hodně nedoceněnýho filmu“. Nuž, občas onen dotyčný přehání, ale nebylo nic lepšího na práci, tak proč na něj nedat.
Drahý čtenář snad promine, když mu v následující změti písmen vyzradím pointu, ale co si budeme nalhávat, ten film vážně nemá překvapovat údernými dějovými zvraty. O tom, jakou že to knihu Eli, v podání Denzela Washingtona, nese, nemůže být pochyb už od samotného traileru a pohledu na plakát. Překvapuje mě, že mnozí diváci tohle evidentně nevytušili a od faktu, že se jedná o Bibli, vychází jejich následné zklamání. I když, „zklamání“ není to správné slovo. Zde je spíše na místě „nasranost“ a to je vlastně prvotním hybatelem mého textu.
Je zvláštní, jaký vztah k hodnotám má dnešní společnost. Můžu polemizovat nad tím, co je modlou dnešní doby, zda-li je to vážně pozlátko peněz, jak někteří tvrdí, ale každopádně tím už není víra. A pokud někdo diváku podsouvá myšlenku o její nutnosti, je zle. Nadejte mi do laciných moralistů, ale když si pročítám komentáře k filmu, vidím to asi takhle: Současná česká společnost patří k nejateističtějším v celé Evropě. Těžko říct, čím je to způsobeno. Polemizovat nad tím, zda-li je to důsledek čtyřicetiletého vymývání mozků rudou diktaturou, je sice možné, ale na toto „období temna“ je vlastně možno svést cokoliv. Spíše je zarážející to, s jakou agresivitou je obhajování ateismu činěno. Ale pokud někdo mluví o „neředěné vírologii“, „Terminátorovi z nedělní školy“, či o „křesťanské propagandě nejhrubšího zrna“, evidentně neví, která bije. Jak se pak postavit k názoru lidí, které vychoval bulvární hon na pedofilní kněží a upalování čarodějnic, což jsou dva nejčastější důvody, podle kterých lidé odsuzují křesťanství jako cestu zla, která se zaštiťuje dobrým úmyslem přivést nás do ráje? Pravděpodobně by těmto lidem slušelo, aby získali alespoň trochu všeobecnějšího přehledu, který by jim osvětlil, že na křesťanském základě je vystavěna celá naše společnost, že počet zneužívaných dětí kněžími je jen „nízké“, byť smutné procento z celkového počtu, a církev jako taková neupálila jediného člověka, neb inkviziční soudy byly vždy světské. Základním problémem z mého pohledu je tedy nevzdělanost a pravděpodobně i neochota a lenost. Je jednoduché odpálit film jako blbou agitku, kterou natočili „blbí Američani“, kteří víru v Boha deklarují i na dolarových bankovkách (stačí srovnat výsledná hodnocení u nás a na IMDB.com).
Navíc film nabízí dva rozlišné pohledy na to, jak s danou knihou naložit. Donést ji tam, kde bude opravdu k užitku, či ji přenechat těm, kteří její moc využijí k tomu, aby ovládly davy? V postavě Carnegiho (tradičně skvělý záporák Gary Oldman) se zhmotňuje zásadní problém výkladu víry v podobě samozvaných spasitelů, jichž je (Amerika zvláště) plná. Pravda, můžeme kroutit hlavou nad Svědky Jehovovými, kteří agitují po domech, můžeme si utahovat i z kleriků a církve jako takové, ale nemůžeme odpálit jakoukoliv víru s tím, že je to zlo. Víra, ať už je jakákoliv, velmi často zaštiťovaná slovy „věřím sám v sebe“, je hnacím motorem našeho bytí. Kdo kdy zkoumal filozofii (až zpětně oceňuju, že čtyřsemestrové trápení na VŠ v tomhle směru bylo k užitku) ví, že bez ní to vážně nejde. Zpochybňovat lidské nakládání s ní a přehodnocovat v životě postoj k ní ano, ale šmahem bez stabilnější argumentace odsuzovat rozhodně ne.
A už vůbec ne kvůli tomu odpálkovat chytré filmy, které jsou navíc vizuální laskominou pro každého, kdo kdy hrál Fallout. :-)

Poutník

2010-06-03T13:21:00.002+02:00

Napsáno asi už před dvěma měsíci. Nahozeno, těžko vlastně říct proč, až teď.

Download

Poslední rozhovor

2010-03-14T19:37:00.003+01:00

Rychlovka spíchnutá za hodinku. Pár myšlenek dokupy. Za komentáře díky.

DOWNLOAD LINK

Povídky

2010-01-07T23:00:00.003+01:00

Kdyby se to náhodou ještě někomu nepoštěstilo, dodávám zpětně linky na svoje první dvě povídky. Třetí v nedohlednu (prozatím).

Poprvé: ZDE

Poslední reportáž: ZDE

Call of Duty: Modern Warfare II, aneb Vánoce v klidu a míru.

2010-01-07T22:42:00.006+01:00

„We are the most powerful military force in the history of men!“

Tak touhle větou z úst generála Shepherda, k nimž ale přiřaďte nekompromisně charismatický hlas Lance Henrinksena, začíná moderní válka. Resp. hra na moderní válku.
Nejsem extra nadšeným příznivcem vysedávání u PC s rozložením prstů na klávesách W, A, S, D, ale jednou za čas se mi stane, že dám na internetovou šuškandu, či na osobní doporučení a zaujmu hráčkou pozici. Následující řádky jsou tedy bezvýznamným tlacháním člověka, který hrám vlastně vůbec nerozumí a tohle píše spíše pro vlastní zábavu, jako všechno ostatní.
Vezmu-li v úvahu svůj hráčský ‚skill‘, nedávno jsem si jeho úroveň ověřil při účasti na LAN párty Counter-Strikeu, kde jsem byl nucen seznat, že mi to vlastně vůbec nejde a stále bude jednodušší se vypořádávat s umělou inteligencí, pevně svázanou možnostmi svého naprogramování.
Od her víceméně vyžaduju jenom to, aby byla přímočará, pobavila, a když to nebude na škodu, zaujme i nějakým příběhem. Proto si v tomhle směru zakládám na Half-Lifeu, který jsem dohrál všechny díly i datadisky vrchem spodem několikrát a pořád se u něj výtečně bavím. Ne že by to byla jediná věc, kterou jsem kdy dohrál, ale máloco mě takhle dokázalo chytit a donutilo dohrát během několik dnů. A pak přišli pánové z Infinity Wards…
Série Call of Duty pro mě znamená povedenou akci z druhé světové války v rámci prvních dvou dílů. A pak čtvrtý, který tvůrci zasadili do současnoti. Resp. blízké budoucnosti, kde v rámci svých misí plníte úkoly za několik postav a sledujete vzájemně prolínající se příběh o tom, kterak zlobiví soudruzi z Nového Ruska mají zálusk na využití jaderných zbraní v míře větší, než se hodným západním mocnostem pozdává. Hra solidní, příběh vtáhnul, ale nakonec se vše natáhnulo na čtyři měsíce.

Call of Duty: Modern Warfare 2.

Pusťte z hlavy tradiční hraní na vojáčky, právě jste narukovali a zapomeňte na to, že z boje zdrhnete. Vítejte v kůži těch, kteří si za povolání zvolili nejstarší řemeslo… a ne, levné holky to fakt nejsou.

Od prvního momentu, kdy v Afghánistánu projdete rychlým školením a pak okamžitě vlétnete do kratičké akce, v níž se na Hummeru projedete skrz milicemi prošpikované město, jsem tušil, že tohle bude těžká návykovka. A nemýlil jsem se. Tohle je totiž frenetická akční jízda, která v sobě kloubí jednoduchý a úderný příběh, za který by se nestyděl žádný (nad)průměrný scénárista akčních filmů, s tím, co je v současné době možno vyždímat z možností her, co se samotného akčního prožitku týče.
Nač to sáhodlouze okecávat. Když po vedením cpt. ‚Soapa‘ MacTavishe, který v prvním díle vystupuje jako čerstvý zelenáč, a zde se zjizvenou tváří a vyholeným čírem na hlavě, rozlévá drsnost na kilometry, vlétnete do ulic pulzujícího Rio de Janeira, ucítíte, jak vám tep vyletí na tři stovky a posléze už jenom v nepřehledných uličkách sprintujete za chlápkem, který má životně důležité info o ještě horších, než je on sám. Že si mezitím musíte doslova skrz favelu (slum) cestu prostřílet, asi nemá smysl psát. Konečně jsem měl při hraní pocit, že jsem se dostal do situace, jak ji popisuje film Černý jestřáb sestřelen. Kdo viděl, pochopí.
Překvapivě silným prvkem je děj, který navazuje na původní Modern Warfare a přináší docela zajímavou premisu, v níž Rusko napadne USA. A tak z pozice řadového Rangera Jamese Ramireze bráníte matičku zemi a mezitím různě po světě běháte v kůži ‚Roache‘ Sandersona a snažíte se najít atomovou bombu dřív, než spálí celou zem, která se rozprostírá pod vlajkou s hvězdami a pruhy.
Vcelku zajímavou (a ve světových médiích toliko diskutovanou) je pasáž, kde z pozice dvojitého agenta Josepha Allena/Alexeie Borodina nakráčíte společně s aktuálním rusky mluvícím teroristou číslo jedna na moskevské letiště a během několika chvil vysypete stovky nábojů do desítek nevinných lidí, kteří čekají na odbavení letu. Docela chápu reakci Moskvy, i ten mediální zájem. Přeci jenom na tohle jsou Rusové docela citliví a Infinity si udělalo reklamu tím nejsnadnějším způsobem. Je fakt, že pro děj je to docela zásadní situace, neboť je to pomyslná poslední kapka pro invazi. Na druhou stranu docela obdivuju tvůrce za to, že měli koule na něco takového. Většina vývojářů by se prostě spokojila s tím, že by hodili video ze zpráv, kde by situaie detailně popsali, ale vy máte možnost si něco takového opravdu odzkoušet. A myslím, že poprvé. Jistě, v GTA-čku máte víceméně neomezené možnosti, takže proč si zběsile nezastřílet do nevinného davu, ale dát to jako povinnou herní misi? Ano, svět je o kompromisech, takže kdo prostě nechce, může dát ‚ESC‘ a ‚Skip misssion‘ a hra jej nijak nepenalizuje.
CoD: Modern Warfare 2 je prostě pecka. Pátral jsem po netu různě po recenzích, kde mě i profesionálněji ladění psavci od fochu utvrzují v tom, že moje óda nebude jen tak bezpředmětná.
Pravda, našel jsem i záporné recenze, kde jeden (pravděpodobně velmi zběhlý) gamer v oblasti nejen herní, ale i zeměpisné nadával na to, že hra je moc drsná a přímočará. Pravda, takovému člověku jedině doporučit, ať nehraje válečné hry a koukne na mapu světa, protože Afghánistán fakt není „Arábie“.
Ale co naplat, tohle je 6-7 hodin neředěného akčního nášupu, kterému bych tu délku zase až tolik nevyčítal, protože tohle je vskutku intenzivní zážitek až fyzických kvalit, po kterém si dlouze oddychnete… a s největší pravděpodobností se na to vrhnete znovu.
Víte, Vánoce jsou svátky klidu a míru. U mě ale letos byly v rytmu rachotících zbraní, naváděných raket, vojenských hlášek i emocionálních zážitků. Ano, i těchhle zážitků, protože (klidně hodím spoiler), když pak v závěru skočíte do kůže ‚Soapa‘ MacTavishe a společně s cpt. Pricem jdete na misi s názvem ‚Just like old times‘, nemůže vás to nesebrat. O drsných osudech mnohých postav a závěru jak z toho nejklišovitějšího filmu (ve kterém jste ale přímým účastníkem, takže proč to jednou neodpustit), ani nemluvě.
Jednoduše? Jděte do toho!

Reset

2010-01-04T19:43:00.002+01:00